PRVNÍ OHLÉDNUTÍ ... (z roku 1982)

Samotný turnovský volejbalový oddíl má své počátky v roce 1950. V Turnově se volejbal hrál i dříve. Podle kroniky sokolské jednoty Turnov se v rámci jednoty hrála tak zvaná podbíjená již v roce 1922. Samotný oddíl však v tehdejším sokole založen nebyl, i když družstva mužů i žen hrála dobrý "volejbal", o čem svědčí četné ceny z let 1930 až 1938.

Zrod nynějšího oddílu se datuje od roku 1950. Svědkem tohoto začátku je turnovské koupaliště v Dolánkách, kde se scházela parta lidí, kteří zde trávili svůj volný čas a hráli "u jezu" na provizorním travnatém hřišti volejbal. Byli to zaměstnanci tehdejšího n. p. KONOPA (nyní Juta Turnov) Milan Hrazdíra, Jindra Brož, Vláďa Neumann, Jindra Kesner, které doplnil JUDr. Jaroušek Kučera, Tonda Kozderka, Dr. Vlastík Drbohlav, Dušan Porcal a Honza Valšík. Tito "hoši", to bylo jádro, které založilo tehdejší tělovýchovné jednotě závodu oddíl volejbalu, jehož prvním vedoucím byl Milan Hrazdíra.

První oficiální utkání těchto volejbalových mušketýrů bylo koncem srpna 1950 na turnaji v Sedmihorkách, kde na nynějším fotbalovém hřišti, na trávě, zvítězili a na kolech si do Turnova odvezli svůj první pohár. Toto družstvo sehrálo další přátelská utkání v Lomnici, Josefodole, turnaje na Všeni, v Liberci a Kobylech. Přihlásilo se do okresního přeboru a získalo první přebornický titul. V roce 1953 bylo ustanoveno družstvo žen, které v tom samém roce získalo v okresním přeboru první místo. A chcete znát jména? MUDr. Kučerová, Jana Hrazdirová, Eva Hrazdirová, Jarča Vejdovská-Brožová, Marie Štrynclová, Lída Drašarová-Studničková, Věra Bursová, Věra Novotná-Verichová, Marie Koželuhová.

Své první hřiště si vybudovali členové oddílu v zahradě podniku Konopa Turnov. Toto pískové hřiště museli po roce opustit a domovským se stalo hřiště bývalých tenisových dvorců mezi mosty, dnes hřiště házené. Později, když došlo v Turnově ke sloučení Tělovýchovné jednoty Jiskra Konopa a Sokol Turnov I, měl oddíl škvárové hřiště u sokolovny. Začal se psát rok 1958. Členové oddílu začali na popud Míři "Dědka" Vondřicha, který do Turnova přišel z Prahy, vlastními silami budovat stadionek, na kterém se hraje dosud. Kolik nadšení, mozolů a potu museli členové obětovat, než se zde hrálo první utkání, je snad zbytečné popisovat. "Dědek" Vondřich však prosadil i další novinku. Celoroční trénink, což bylo na tehdejší dobu něco neobvyklého. Tréninkové úsilí se však vyplatilo a obě družstva byla v roce 1953 zařazena do krajského přeboru Libereckého kraje. Družstvo mužů dosáhlo výborného výsledku, když v roce 1955 stálo na prvním místě v krajském přeboru DSO Jiskra a v témže roce na oblasti v Jindřichově Hradci skončilo z deseti účastníků na 3. místě.V roce 1957, to znamená sedm let po založení oddílu, se družstvo mužů stává poprvé PŘEBORNÍKEM KRAJE. Hrálo se v sestavě: Hrazdíra, Brož, Kunetka, Zelený, Janatka, Bursa. Pak se střídaly roky lepší, horší, hráči odcházeli, přicházeli. Nejkrásnějším dárkem k 20. výročí založení oddílu bylo získání titulu přeborník kraje. Tento titul vybojovalo družstvo mužů a zajistilo si postup do II. ligy. Oddíl pracoval vždy velmi dobře s mládeží. Někteří hráči, jako např. Vondřich ml., Ing. Boban Palič, Beran, Borovička a Danilevič(ten byl v roce ve výběru ČSSR) odešli posílit ligová družstva. I tehdejší dorostenecké mládí se začalo prosazovat a práce trenéra mládeže JUDr. Jardy Kučery byla patřičně znát. Dorostenci pod jeho vedením získali několik vítězství v krajských přeborech a po dva roky hájili čest turnovského volejbalu v dorostenecké lize. Oddíl měl čilý mezinárodní styk. Na svém volejbalovém stadionku přivítali hosty z Francie, Holandska a NDR. Další vývoj a výsledky oddílu si mnozí z Vás již pamatujete, takže o tom už není třeba psát. Prosím vás, abyste vy všichni, co volejbal v Turnově hrajete, byli pokračovateli tradic, aby o volejbale bylo ve městě a okolí stále v dobrém slyšet. Až někdy potkáte některého ze zakládajících členů, věkem i sportem již sešlého, v duchu mu poděkujte, že vám mladším svým dílem umožnil věnovat se tak pěknému sportu, jakým volejbal skutečně je.

                                                                                                                                                                                                       Váš Jindra ITAN Brož

DRUHÉ OHLÉDNUTÍ ... (z roku 1990)

Od dob, kdy se mladý Šóňa vrátil z vojny, uplynulo 29 let. To je 30 sezon naplněných volejbalem v oddíle, s kterým jsem prožil léta hubená, kdy měl oddíl pouze dvě družstva, ale i tučná, kdy jich měl až devět. O starší historii píše přímý pamětník, jeden z těch hráčů s kterými jsem prožil závěr jejich skvělých sezon v prvním mužském družstvu a kteří mě "svojským" způsobem vychovali. Svůj pohled na uplynulé roky začnu obdobím formování party pro postup do ligy. Po přímo kritickém období v letech 1965-1966, kdy jsme hráli v pásmu sestupu v krajské soutěži a na mistrovské zápasy jezdili v 6-8 lidech, se zformovala parta, která začala usilovně trénovat již s cílem postupu do vyšší soutěže. To již postupně končili se svými kariérami starší harcovníci Hrazdíra, Bursa, Kunetka, Hašek, Švára, Ježek, Janatka, Kozderka, přestoupili Danilevič, Palič a Vondřich. Zůstali Beran, Šonský, Vindiš, Jandík, Vávra, Šulc, Trojan, Táborský, Kovařík, Svatoš V., Svoboda, Meixner, Tůma. V zázemí však vyrůstalo velmi dobré dorostenecké mládí. První družstvo, nejprve pod vedením Jindry Brože, později pod vedením Mirka Vondřicha, který ukončil trenérský úvazek v Jablonci, se ve velmi krátkém období zkonsolidovalo natolik, že po dvouletém snažení se v roce 1969 stalo nejen přeborníkem kraje, ale zároveň si zabezpečilo postup do II. národní ligy. V polovině sezony odešel Jarda Beran do Mnichova Hradiště, ale do družstva přestoupili Pátek, Borovička a Kučera. NA druhou stranu však postihly zdravotní potíže Tůmu, který musel s volejbalem skončit a Vindiš také ukončil svoji činnost. Jak již jsem nastínil, v tomto období bylo velmi silné i družstvo dorostu. Toto družstvo, které hrálo pod vedením Jarky Kučery a hrálo ve složení Borovička, Dékany, Kučera, Tůma, Matějka, Staněk, Picek, Maděra, Špilling, Pavlišta, Staněk, J. Matoušek, Kříž, Roubíček, rovněž svoji skupinu i kvalifikaci KP vyhrálo a postoupilo do dorostenecké ligy. Liga dospělých se hrála v Turnově po dobu 3 sezon a určitým paradoxem je ta skutečnost, že právě v té poslední, která znamenala náš sestup z této soutěže, jsme ji hráli nejlépe. O sestupu však rozhodly nešťastné prohry s VŠ Liberec a Du Rakovník na domácím hřišti. Po sestupu skončili Karlové Barták a Vlach, Borovička přestoupil do Mnichova Hradiště. Z vojny se vrátili Pepové Špilling a Maděra, nimi pak Láďa Vobořil. Pak přišla doba, kyd se "mastilo" v krajském přeboru, tu lépe, tu hůře. Až se to stalo znovu. To se psal rok 1975. Z krajského přeborníka do II. ligy postoupilo družstvo ve složení: Beran, Kučera, kovařík, Maděra, Vobořil, Šonský, Pátek, Meixner, Špilling, Vosyka, Bernard, Matějka, Žehra. Z kraje do II. ligy, bohužel však pouze na jednu sezonu. Pop sestupu hraje první družstvo nadále KP I. tř. S menšími výkyvy pak i družstvo B hraje II. tř., starší a hmotnější páni okresní přebor, celou dobu se starostlivě o své svěřenkyně stará Eva Zámečníková a žákovská družstva vede Jarda Beran, který je snad jediným, kdo pro oddíl vychovává nastupující mužskou generaci. V posledním období mu tak trochu pomohl Pepa Špilling s družstvem dorostu. Vraťme se však k prvnímu družstvu mužů. Díky nedostatečným informacím o způsobu rozdělení družstvem do nových krajských soutěží jsme v roce 1984 rozdělili hráče do dvou vyrovnaných družstvem, která však skončila reorganizací a umístěním na 5. a 6. místě v tabulce, obě se ocitla v KP II. tř. Od té doby je naše snaha o návrat do KP I. tř. zatím marná. Jednak je i nižší soutěž v kvalifikaci kvalitnější než vlastní KP, jednak družstvo stihlo několik zranění v klíčových utkáních kvalifikace a pak, parta už taky není taková, jaká byla v dobách "zuřivého volejbalového zanícení". Co říci závěrem. Poslední desetiletí je v našich vzpomínkách příliš čerstvé na to, aby bylo možné jeho historické zhodnocení. Může nás těšit, že volejbalový oddíl má stále kolem stovky členů, z kterých je drtivá většina aktivních. Oddíl má své družstva žáků, žákyň, dorostenek, žen a 3 družstva mužů. Vychovává nové hráče, u kterých je předpoklad jejich sportovního růstu. Volejbalový oddíl žije. Nezbývá mi jako součastnému předsedovi oddílu nic jiného, než abych poděkoval všem hráčů, trenérů, ale i dobrovolným funkcionářů, kteří se během posledních 40 let vystřídali na volejbalových kurtech. Abych právě teď zapálil oheň čistoty našeho sportu a popřál všem nejen zdraví, ale i návrat na výsluní krajského volejbalu.

                                                                                                                                                                                                               Květik Šonský

Třetí (zatím poslední) ohlédnutí...

Ač věkem jen o málo mladší než dnešní odchovance - náš volejbalový oddíl, necítím se tím nejpovolanějším pro tohle zatím poslední a nejaktuálnější ohlédnutí do historie oddílu. Jestli však tak moji kolegové a kamarádi usoudili, zřejmě v souladu s heslem byl jsi povolán, tak jsi povolaný, nezbývá než se s tím úkolem popasovat. Ostatní roli pamětníka již zcela určitě splňuji a tak mi dovolte ten malý výlet do historie, pohledem poněkud osobním. Do historie oddílu jež je v míře tu větší tu menší i historií vaší.

Vyrůstat v jednom domě s Mirkem Vondřichem, za sousedy mít rodinu Kučerovu a Milana Meixnera, přes roh Hrazdírovy, Svobodovy, Jardu Matějku, to už vám nedovolí si mezi sporty moc vybírat a tak se mi volejbal stal osudem docela logicky a samozřejmě. Sotva se otevírající volejbalové oči stačily ještě zahlédnout a zaslechnout to, co je pro dnešní generaci aktivních hráčů jen legendou. Ty nejtvrdší "estony" Vráti Janatky, Itanův zápal pro hru a klid a přehled Milana Hrazdíry, kouzelný bagr doktora Jarouška Kučery a Béďu Bajera s kasičkou. Otce a syna Vondřichy na jednom place, sokolský postoj Karla Čepeláka hubenou postavu Tondy Kouby. Schopnost spisovně klít doktora Karla Bartáka a činit totéž nespisovně Karla Vlacha. Jardu Berana na vrcholu výmluvnosti a Šóňu na vrcholu výkonnosti s spoustu volejbalových dam, o kterých jsem si tehdy říkal "ta paní" Ta to pinká slušně a jak u toho ještě hezky vypadá. No prostě viděl a slyšel jsem toho hodně a přece ne daleko dost abych podal přehled vyčerpávající. S naprostou většinou jmenovaných jsem si později začal tykat, ale úctu a respekt k nim chovám dodnes. Byli, jsou a zůstanou součástí mého života. Atmosféra volejbalu a party kolem něj mne vcucla a už nikdy nepustila, ostatně tak jako velikou většinu z Vás. Většinu mých aktivních volejbalových let je volejbal mou druhou rodinou(moje paní tvrdí, že první a jedinou), a už se to asi nezmění. Ale teď zpátky do historie. Před dorosteneckou kategorií, kde jsme spolu s Mechem, Ríšou Vosykou, Benym a dalšími vstřebával "Jarouškovy" cenné volejbalové rady a životní poučení, směřovaly naše kroky do "mužů". Z nedávných idolů se stali spoluhráči. Borovička, Meixner, Tůma, Beran, Kůča, jen o málo starší a přece už pan hráč "Jacek" Pátek a taky Radek Svoboda a Olaf Kovařík, dej jim volejbalovej pánbů věčnou slávu a samozřejmě Šóňa - učitel národů. Tak v téhle partě mě bylo nejlíp, na hřišti nebo u piva, s kytarou či na zájezdu, v kraji nebo v lize, né to už se nikdy nevrátí. Vedle kamarádů v "béčku" a "céčku" Špilda, Jarda Vinš, Toník Kouba, Venca Feštr a další a další. Samozřejmě "ženy", teda holky, v čele s Janou Beranovou, patřily do party, jak jinak. Ostatně to začalo, že se v sedmdesátých letech hrál v Turnově dobrý volejbal, jste si mohli přečíst na předchozích stránkách. S léty se spoluhráči měnili, odchody za studiem, ženitbou či za lepším "tam nahoru", střídaly příchody dalších. Po Žehrovi, Jackovi, Bartákovi, Vlachovi tu byli Pepa Maděra, Vobořil, Jindra Brož, Kroča, Líkař, vrátil se na stará, ale na dobrá kolena Boban Palič a další. Nezvládnu je všechny vyjmenovat, bylo jich hodně a někteří se historií oddílu jenom mihli. Co se však neměnilo byla neutuchající vášeň pro volejbal a bohatý společenský život kolem něj. Společné dovolené, každoroční Hamr, Vranovy, zájezdy, plesy. Člověk ani nestačil počítat jak roky letí. Když mě vítr osudu odvál na pá let mimo Turnov a já se v roce 1986 vracel zpátky, modlil jsem se abych tu našel zase to co mi jinde scházelo. Nevstoupíš však dvakrát do téže řeky, pravím s klasikem, nicméně gró staré party i se Šóňou zůstalo a vedle toho jiní a také pár talentovaných dorostenců z Beranovy líhně. A tak se vedle Borovičky, Maděry, Kříže, Bobana vyrostla postupně nová jména k zapamatování, Šuberti, Marešové, Šulc, mladý Meixner, Pernica, snad nejtalentovanější turnovský volejbalista všech dob Honza Mlejnek a další. Postupně vznikala nová parta, tvořily se základy nových družstev, prostě pokračoval tenhle nikdy nekončící koloběh. Po výkonnostně hubenějších letech osmdesátých přicházela doba na sportovní úspěchy úrodnější, léta devadesátá. Je až s podivem, že v době přeměn venkoncem revolučních, kdy čas dříve věnovaný sportu a partě kolem většina vyměnila za aktivity podnikatelské, restituční a politické, náš volejbal neutrpěl, ba naopak. Důvody spíše než v plebejském původu a nulových ambicích hledejme ve volejbalovém srdci zúčastněných. A jestli byla pro mne osobně ve volejbalovém dění léta sedmdesátá těmi nejkrásnějšími (mládí je mládí), pak ta devadesátá jsou pro turnovský volejbal těmi bezesporu zatím sportovně nejúspěšnějšími.